Jeden z důvodů proč přicházíme na Zemi je, abychom se prý naučili strach. Jsem v půlce života a troufám si tvrdit, že tohle jsem zvládl dokonale. Strach je tak všudypřítomný a mocný, že o něm snad ani nejde pravdivě psát.
Celý život si nasazujeme masku, aby ostatní nepoznali, že se bojíme. I já. Opravdu ji teď chci odložit a zůstat na pódiu světa úplně odhalen?
Ano, celý svět se mi stal pódiem ve chvíli, kdy jsem se v nějakých devíti letech ocitl na prknech Základní umělecké školy (tehdy Lidové školy umění) a před plným sálem se mi najednou všechno vykouřilo z hlavy. A já tam seděl a čučel do Země. Jako další si pamatuji, že stojím na záchodě, kam jsem utekl před celým světem a mým tatínkem, v té době již sice bývalým, ale přesto profesorem hudby.
Tehdy jsem se nějak rozhodl žít život pod maskou, protože jsem zkrátka pokládal za nezbytné uchránit sám sebe před světem. Soudím, že je to naprosto ospravedlnitelný, ba přímo nevyhnutelný důsledek.
No, abych se tedy vyjádřil - uběhlo mnoho mnoho let a já si teď uvědomuji, že jakkoli může tento popis (neboť tento svět je pouze popis, z podstaty skrývající samu podstatu věcí), zrcadlit mé egoistické manýry, které hodlám ventilovat co nejméně, v krajní nouzi snad na jiném místě, rozhoduji se celou věc podat v první osobě hlavně proto, že osobní zkušenost a prožitek obsahuje přidanou hodnotu pravdivosti.
Nuže, zde tedy jsem, já, muž, který se bál. Přítomný čas, který bych zde měl - ano - zcela oprávněně užít neužiji. Z čistě alibistického důvodu,neboť cením si vysoce toho, že VÍM, že mám strach. Většina lidí, co znám to ani neví. A tak, když ve zprávách hrozí deštěm, suchem nebo větry, či majetkovými podvody, běží se na katastr přesvědčit, zda je stále vlastníkem nebo nájemníkem čehokoli.
Kupříkladu já jsem si jednoho deštivého rána uvědomil, že mám STRACH. Ze všeho. Zejména z lidí. Byl mi proto sympatický Charles Bukowski se svým tvrzením "Nemám nic proti lidem,zvlášť když nejsou poblíž." S takovýmhle zjištěním se, uznejte, žije ještě hůř, než když o tom jeden nemá tucha. No, já ho neměl. I když jsem to tak trochu předvídal, ale taknějak jsem se to snažil zazdít, vytěsnit nebo přepít jak se pravděpodobně dočteme v jedné z dalších kapitol).
Teď sedím na louce obklopené lesy, takže to tady všude bzučí (vos se bojím). Mohl bych se rozepsat o roztomilých malých broučcích, co mi lezou po sešitu, tajemných pakomárech (strach), kteří tiše proletí kolem, ale teď na to nemám náladu, snad později. O louce a proč na ní jsem bude také ještě řeč.
Takže tenhle strach, mocný a všudypřítomný spojenec mi zatápěl a zatápí do dneška. Jednoho - prozměnu krásného dne - jsem uzřel svým briskním indiánským zrakem, že se ho nikdy nezbavím. Že nepomohly meditace, vizualizace ani terapie, že se s ním budu pachtit napořád.
Abych se tedy (už konečně) vyjádřil, zaslechl jsem jednou na louce v lese v uchu hlas. A ten hlas řekl: "Celý svět je tvé pódium. Jdi a hraj na něm, protože vše je jen hra".
Trochu jsem to zkrátil, vynechal jsem letící oblaka a čiré bytí a jak tak na to koukám, v podstatě jsem to mohl vynechat celé až na ten Hlas. Tak zas příště.
