O nočním běhu, o divém muži, strachu a bláznovství. Tváří v tvář neznámému stojíme na vrcholu svých sil.
Slyším jen vítr na posečeném poli a svůj sípavý dech. Je noc, měsíce jen srpek. Běžím sám a nevidím, kam šlapu ani co je kolem. Běžím co nejrychleji můžu a dokud můžu. Na sobě mám jen kraťasy a boty. V dálce svítí světla satelitu, kde bydlíme; rychle slábnou. Mám takový strach, že mám co dělat, abych nekřičel. Probudil jsem Divého muže.
Hlavou mi víří myšlenky a rozum mě nabádá otočit se a běžet zpátky. Věděl jsem, že se to stane. Běžím dál. Vzdaluji se v tu chvíli všemu, co znám. Kdesi za mnou zůstal teplý pokoj se svítícím monitorem počítače, náš dům, auto, sekačka i s trávníkem, sousedé, navrátivší vyspat se do svých domů. Cítím, jak se přibližuje neznámo.
Celé tohle jsem zběžně naplánoval toho samého dne odpoledne. Svítilo slunce a já se rozhodl, že se proletím po poli. Pak jsem to změnil a řekl si, že to udělám v noci, že to bude větší zábava. A že poběžím nahý a bos. Postupně, jak se stmívalo, mé nadšení ochabovalo a za soumraku už jsem si nebyl tak jistý. Nechal jsem si aspoň kraťasy. A když jsem viděl jaká je tma, tak radši i boty. Ta část dne, kdy se promísí den s nocí je zvláštní. Bydlíme úplně na konci vesnice a jak jsem tam tak stál, za sebou náš plot a jen pár metrů ode mě začínala tma tmoucí, měl jsem chuť to celé odvolat. A v tu chvíli jsem věděl, že musím okamžitě vyběhnout.
Běží se mi hůř, než jsem čekal, půda je měkčí a tráva vyšší. Abych přehlušil strach a svůj rozum, který tvrdí, že jsem úplný debil, musím běžet co nejrychleji. Strach ale neustupuje, naopak sílí. Vítr je čím dál větší a hlasitější. Tma. Kdysi jsem tady spatřil jelena. Řítím se dál a dál a přitom ve mně sílí neurčitý pocit, že možná umřu, a že si na něco vzpomínám. Jako bych se měl dotknout něčeho, co důvěrně znám. Dostavuje se zvláštní radost společně s něčím divokým a dávným. Pak mi dochází dech. Zastavuju se.
Kolem je ticho. Měsíc svítí, tráva se pohybuje. Jsem sám. Všechno ustalo. Strach je pryč. Ohlížím se. V dáli se mihotají světla města. Rozhlížím se kolem a vnímám obrovský volný prostor kolem sebe. Koukám k nebi a vím, že jsem nic. Beze zbraně, bez telefonu, bez auta, bez internetu, beze všech věcí, o kterých jsem myslel, že to jsem já. Nic. A od toho dne si to budu pamatovat, i když už budu zas připojen, najeden a oblečen. Pomalým během se obloukem vracím.
 |
| Železný Jan (zdroj: internet) |
O divém muži píše americký básník a spisovatel Robert Bly ve své jedinečné knize o poztráceném mužství Železný Jan (Iron John). Divý muž (Železný Jan) žije v hlubinách jezera, či je zamčen v kleci skryté hluboko v pevnosti, skrytý před zraky všech. Mystérium klíče, který klec odemyká, je nedozírné a přece se klíč skrývá blízko, na místě, které však zůstává spoustě mužů nedostupné. Většina mužů se při pohledu na divého muže dává na celoživotní útěk a vzpomínku na něj vytěsňuje utaženou kravatou a nakrátko ostříhanými vlasy. Odevzdává tak svou životní sílu, neboť naši životní sílu my muži neztrácíme. Jsou pouze chvíle v našich životech, kdy ji odevzdáváme. A těch chvil je tím víc, čím víc naši sílu odevzdáváme. O lovení síly brzy příště.
