Paní Míla Lukášová, terapeutka, zabývající se regresními terapiemi a tudíž minulostí a minulými prožitky profesionálně, začala svou pozoruhodnou přednášku s názvem Temné stránky naší osobnosti touto větou:
"Nevím, zda existují minulé životy."
Tak. V následujícím pojednání se pokusím zpracovat dvojí pohled na nesmrtelnost a přikládám varování pro pokročilé hledače duchovna, jelikož se s největší pravděpodobností opět dopustím ezoterické nekorektnosti.
 |
>> Vstaň a choď << - © J. Skalák
|
Je to - jak jinak - vlastně úplně jednoduché. Současná západní duchovnost minulé životy a převtělování považuje za naprostou samozřejmost. Pominu to, že Indie, kolébka duchovnosti se svými veselými a usměvavými božstvy, které netrestají a rozvolňují náš staletími inkvizic a křižáckých výprav zdemolovaný vztah ke spiritualitě, svůj úkol na západě již nejspíš splnila. Setkal jsem se i s názorem, že buddhismus byl jen pro 3D, čili je passé.
Na seminářích a kurzech je možné "nahlížet do minulých životů" a alespoň u nás v Čechách existují v tomto oboru opravdoví borci. Přiznávám, že je to tajuplné, přímo omračující a nádherně mi to čochnilo ego. O tom, proč si tolik lidí myslí, že v minulém životě byli Napoleoni, Karlové IV. a Libuše, vznikly dokonce teorie o "multireinkarnaci", o hromadném vtělení jedné duše do více těl, nebo kýho výra. Většina tělesných a psychických neduhů má souvislost se zraněním (upálením v případě duchovních žen) z minulých životů.
Osobně mám za sebou cennou zkušenost "odvádění přivtělené duše", kteréžto mi bývalo mělo napravit jeden otravný tělesný neduh. Nenapravilo. V běžném životě mi to bylo k ničemu a chlápek, který ode mne duši odváděl, se mi svěřil, že i on podstoupil odvádění, také se stejným výsledkem.
V zásadě chci říct, že celou záležitost s minulými i budoucími životy považuji za duchovní past přímo olbřímých rozměrů. Na nedávném daršanu s indickým osvíceným mistrem, jehož jsem se, předesílám, nezúčastnil, byla mistrovi položena otázka Kam půjdeme v dalším životě my duchovní, namáhavě duchovně pracující a pomáhající ostatním na cestě k probuzení? Což pokládám za tristní protiklad k oddání se životu v přítomnosti, neboli k jednomu z cílů směřování celé současné spirituality.
Celou problematiku navíc nanejvýš poutavě komplikuje toltécké učení, (a tím nemyslím Čtyři dohody) které, a tím se dostávám k mnohem zajímavější části, nepředkládá jedinou zmínku o příštích životech. Naopak jejím stěžejním postojem, jak jej vnímám já, je skutečnost, že nemáme čas. Nemáme čas již déle marnit naše bytí změkčilým způsobem života, životem v roli oběti shody okolností a naopak dosáhnout svobody teď, v tomto životě (a eventuálně si zvolit okamžik odchodu z tohoto světa). Neboť po smrti se naše vědomí stává potravou nekonečné bytosti, kterou staří toltéčtí zřeci/vidoucí nazývají Orlem, ne snad proto, že by vypadala jako orel, ale toto přirovnání prý pokládali za nejvýstižnější.
Orel, jehož emanace vnímáme jako náš svět a jehož lidská část je tak nepatrná, že není možné se k ní například modlit. A, jak říká don Juan Matus, jediným bojovníkovým cílem je prosmeknout se po své smrti kolem jeho zobáku a zachovat si svou životní sílu, když už ne své vědomí.
No, jak jsem varoval, věc je to zapeklitá a já se k Orlovi ještě vrátím.
