Mentální, skrytý program sebedestrukce je neúprosný. Projevuje se skrytě a jeho nejviditelnějším projevem je nenávist namířená proti sobě samé/mu. Je to zničující síla, která působí na člověka i jeho okolí. V praxi to znamená, že se okolnosti našeho života spojují proti nám způsobem, v němž naše tápající mysl nachází potvrzení o strašlivosti světa.
Sebedestrukční jednání je skryto např. za sklony k různým závislostem a to i k závislostem na určitých typech životních postojů, které mají společný hluboký životní pesimismus, jenž kráčí ruku v ruce s vnitřním pocitem oběti. A sebedestrukce si za svůj cíl vybírá cokoliv a kohokoliv v našem životě. Celé se to děje pro nás zvláštním způsobem, jakoby by bez nás, jako bychom neměli v rukou jediný nástroj, kterým bychom mohli náš život ovlivnit. Protože mentální program pracuje nezávisle na našem běžném vědomí.
Zejména v partnerských vztazích a následně rodinných, kdy dítě, které ještě nějaký čas po narození zůstává částečně ukotveno v neznámu, z něhož přichází, a které dávní Toltékové nazývají nagualem, vstřebává svým energetickým tělem všechno kolem sebe. Touží vnímat vše, co vnímat lze. Pokud je tedy alespoň jeden z rodičů nositelem nevědomého programu sebedestrukce, nastává v rodině skrytý boj. Dovedeno do důsledku, boj, ve kterém bojuje za zkázu partnerského vztahu. Nevědomě, ale důsledně. Jako důvod si mysl vždycky něco najde.
A přímo ve středu této bitvy stojí děti. Ve věku, kdy se ještě neumí verbálně přesně vyjádřit, tak pravděpodobně zažívají obrovské rozpolcení, se kterým si neví rady. Rodiče něco jiného dělají a něco jiného říkají. Můj dvouapůlletý syn například rozlišuje (minimálně) dvojí vnímání. To, co si povídáme - jak on říká "pusou" a pak ještě něco, co bych nejlépe přirovnal k vidění. Vidí zkrátka ještě něco, co "pusou" neříkám. A považuje za důležité tohle rozlišení používat.
Obávám se, že to, co mohou takto děti vidět, je informace o vnitřním stavu kohokoliv kolem nich. V podstatě nám čtou myšlenky. Můj syn nesčetněkrát vyslovil vzápětí nahlas to, co jsem si v tu chvíli myslel. Tenhle fakt se neodvažuji rozvádět do podrobností. Nicméně co se skrytého sebedestrukčního chování týče, aniž bych se zaobíral tím odkud se vzalo, je nasnadě, že jako rodiče, potažmo otcové, máme před sebou vzhledem ke svým dětem mnohem větší odpovědnost, než jsme čekali, než "pouhé" materiální zabezpečení, úkol ochránce atd. Děti reagují na oba druhy podnětů. Nedělají mezi nimi nějaký velký rozdíl a o to mohou být zmatenější, když je káráme za reakci na to, co si opravdu v hlavě myslíme.
Je pravděpodobné, že dětská agresivita vzniká na základě čtení našich myšlenek, nebo ještě lépe, na základě vnímání stavu našeho energetického těla. Energetické tělo je něco, co během života odráží náš skutečný stav bytí neboli hladinu životní energie. A narozením a postupným přijímáním společného (destruktivního) světonázoru je nastartováno jeho pomalé oslabování.
Naše mentální konstrukty, vzniklé na základě iluze hrozivé budoucnosti a zraněné minulosti, dorůstají gigantických rozměrů. Je možné to vysledovat, když se ocitáme sami v tichu. Většina lidí něco takového považuje za druh mučení. Sám jsem to tak měl a raději doma používal jakoukoli zvukovou kulisu.
Děti nás vidí. Když jsem se několikrát oddával svým iluzím, můj syn ke mně přišel a aniž bych cokoli "pusou" řekl, dal mi ruku kolem krku a řekl: "Neboj se, tatínku..."
Program sebedestrukce a úroveň naší životní energie, touhy žít, jsou přímoúměrné. Čím víc máme energie, tím méně chceme ničit a bořit. O tom, že o energii nepřicházíme, pouze ji odevzdáváme, převádíme ji na určité aspekty našeho života, které se jeví jako negativní, jsem pojednal už dříve. Ta dobrá zpráva je, že tím pádem stačí tuto energii přeskupit zase zpátky, tam kde MY chceme aby byla. A podle dávných Toltéckých vidoucích má každý člověk dostatek životní energie k tomu, aby sám sebe ze zajetí iluzí osvobodil.
