čtvrtek 22. ledna 2015

Rituály nedělání



V lednovém čísle Pravého domácího časopisu jsem narazil na článek s názvem Rituály moderní doby. Text, týkající se novodobých kněžek a bohyň sexu mezi námi, provázejí fotografie krásných žen, oblečených duchovně dle představ vzhledu kněžek dávných věků, provozujíce rituály tance, bubnů, čelenek a šátků.

V době přebohaté nabídky ženských rituálů, ženských kruhů a seminářů o vaginálním mapování v rámci kterých si může milostivá nechat zhotovit věrný odlitek svého kočičáka, jsme my, muži, trochu pozadu.

Kdysi jsem se snažil o znovunapojení se na svého Divého muže, zúčastnil jsem se několikrát (2x) mužského kruhu v Praze, vedeného akreditovaným lektorem a koučem. Jedinou věcí, kterou si i po letech vybavím, je zdrcující životní poučení, totiž, že: Klíče nejsou v p..e. Odvažuji se z toho dedukovat, že klíč k mužské síle netkví v oddávání se bezuzdnému sexu. Ale jak říkám pouze dedukuji. Taky mohlo jít o trpký zážitek opilcův, upustivšího klíče do kanálu. Zkušenost s tímto smutným mužským kruhem a také s mnohačetnými setkání s muži, tápajícími v hledání sama sebe, mne přivedla i na nápad vytvořit tenhle blog. A protože nebylo by mé mužské síly, nebylo-li by Carlose Castanedy a především jeho indiánského učitele, vidoucího čaroděje Juana Matuse, zmíním se i o jejich, možno říci, toltéckému přístupu k rituálům.

"Motýl" - © J. Skalák
Don Juan nepoužíval rituálů, maximálně svému učedníkovi hned po příjezdu uštědřil řádnou herdu do zad, čímž mu vyrazil dech a mimo jiné mu posunul hranici vnímání do rozšířeného vědomí. Vysvětlováním, jak je to možné, se nebudu teď zdržovat, Indiáni a zvlášť nagualové holt umí věci...

Rituály a rituálními předměty jsme v běžném životě doslova obklopeni. Vidličky, lžíce, nože, toaletní papír, hudební nástroje, všechno nářadí jako pily, kladiva, kleště, dláta, hoblíky, hřebíky a vruty, televize, facebooky, cesty z práce, cesty do práce, kartáčky na zuby, převlékání se do pyžama, převlékání se z pyžama, vyměňování plínek našim dětem, mytí nádobí, usínání, vstávání, každodenní samosery, politická a sportovní utkání, posilovny, porno, pivo, hněv i strach - to všechno jsou rituální nástroje, protože je používáme a vykonáváme rutinně.

Podle Toltéků (jakkoli je Miguel Ruiz zprofanoval pomocí Čtyř dohod, v nichž je na pouhé promile informací zredukováno celé dílo Carlose Castanedy a učení dona Juana), stačí tuhle rutinu vystopovat a pak ji převrátit vzhůru nohama. Celé to zní tak hloupě a jednoduše, že mi trvalo roky, než jsem o tom začal byť jen přemýšlet. No a pak jsem se do toho pustil. Navlékl jsem si pásek do kalhot obráceně (zprava), začal si zavazovat boty v jiném pořadí, do práce jsem chodil jinudy. Sprchuju se ráno místo večer. Jím střídavě levou a pravou rukou. A tak dál. Doporučuje se také vyrobit nějakou hodně pracnou věc vlastníma rukama a následně ji zničit. To vlastně dělají buddhisté s jejich mandalami. Po týdnech mravenčí práce je jedním pohybem rozmáznou. Na znamení pomíjívosti. To chce prostě koule z mosazi.

Celé tohle pošetilé počínání má za následek postupné NEDĚLÁNÍ rituálů, které nás tvoří, a ze kterých sestává naše představa o nás samých. A postupné nedělání sebe sama.

Pro ledabylé a lajdácké hledače, jímž jsem, to znamená postupné zbavování se návyků, zejména škodlivých mentálních konstrukcí jako:

  • Všichni jsou blbci
  • Všichni jsou lepší než já
  • Jsem naprosté hovado
  • Všichni jsou naprostá hovada

a tak pořád dokola - to jsou, myslím, ty nejzásadnější. Ale dobré jsou taky tyhle:

  • Všechno se proti mně spiklo
  • Už prostě nemůžu dál
  • Vždycky jsem to já
  • Proč zrovna já
  • Jsem oběť náhod a shody okolností
  • Kdybych tak mohl...

Tohle všechno je možné směle zařadit do škatulky dělání, přesněji dělání sebe sama. Když do těchto rutinních každodenních záležitostí / rituálů vneseme malou změnu, něco to udělá s naší pozorností. Najednou jsme "u toho", "při tom". Jsme přítomni. A čím víc jsme přítomni, tím větší změna se nám děje. Každá automatická emoce a automatický skutek je také dělání sebe sama.

No a co by se stalo kdybychom přestali dělat sami sebe? Už slyším ten vnitřní hlas, který startuje vždycky, když sami sobě dovolíme změnit se: 
"Si snad upad... Co tu jako nacvičuješ? Padej něco dělat, na tyhle komedie budeš mít čas možná na smrtelný posteli, až si řekneš:

 'O čem to tady, ksakru, bylo?' "