pátek 18. září 2015

Český přepis rozhovoru s Carlosem Castanedou


Následující rozhovor s Carlosem Castanedou považuji za opravdový skvost. Mnohé vysvětluje a ukazuje Castanedu jako člověka skutečně oddaného poznání, člověka, jenž na cestě k "nekonání sebe sama" už ušel opravdový lán cesty.

Jedná se o rozhovor pro časopis Magical Blend, jehož úplné znění jsem nalezl na webu matrix-2001.cz. Samotný rozhovor je rozdělen na 9 částí, z nichž první část vkládám:


Castaneda se těmito věcmi už dále nezabýval, a my to po něm ani nechtěli. Dříve jsem myslela, že část krásy a estetična bojovníka spočívá v oproštění se od lidské podstaty, ale nezvyklé Castanedovy poznámky mě mátly. Po malých krůčcích jsem se ale dozvídala, že bytí, bytosti spjaté s úspěchem a boj jsou jen první úrovní složitých vztahů. To je základní materiál, ve kterém se rozcházejí. Don Juan totiž ve svých knihách vždycky zdůrazňoval dobrý charakter člověka. Tehdy začíná učení a člověk se posouvá na další úroveň. Na druhou stranu nelze přejít, nepodaří se vám to bez ztráty vaší lidské podoby, vysvětloval Castaneda. 

Carlos Castaneda je po celém světě známý autor sedmi knižních bestsellerů o toltécké magii. Někteří o něm tvrdí, že je v současné době klíčovým katalyzátorem pro pronikání metafyziky do mainstreamového povědomí společnosti, což je fenomén, který získává v posledních několika desetiletích značnou popularitu. Graciela Corvalanová Ph.D. je profesorkou španělštiny na Webster College v St. Louis v Missouri. Graciela v současné době pracuje na knize obsahující pohromadě několik rozhovorů s tajemnými mysliteli z obou amerických kontinentů.
Před nějakou dobou napsala dopis i Carlosu Castanedovi, v němž ho žádala o rozhovor. Carlos ji v odpověď jednou večer zavolal, žádost přijal a vyprávěl jí o svém netradičním způsobu, kterým si vybírá, kam kdy zamíří – prý má přítele, který pro něj schraňuje veškerou poštu, která mu dojde, když je na cestách po světě. Když se pak vrátí, sáhne do pytle, ve kterém jsou všechny dopisy, které mu přišly, a vybere dva, na které odpoví. Dopis Corvalanové prý byl mezi těmi posledními dvěma. Oznámil jí, že se na tento chystaný rozhovor velice těší, protože Corvalanová nepatří mezi klasické žurnalisty.
Dohodli se, že se setkají v kalifornském Los Angeles na univerzitním kampusu UCLA. Castaneda požádal, aby bylo interview otištěno ve španělštině, což Graciela zařídila, když ho nechala vyjít v argentinském časopise Mutatian. Nyní máme tu čest prezentovat i přeloženou anglickou verzi. Graciele se očividně podařilo zachytit vzácnou a pověstnou klikatici blesku na noční obloze nad pouští a o porozumění toltéckému věštci a vizionáři Carlosu Castanedovi se s námi nyní podělí.


Začátek rozhovoru

Kolem jedné hodiny odpolední jsme se svým přítelem zamířili na univerzitní kampus UCLA. Měli jsme před sebou více něž dvě hodiny cesty.
Podle Castanedových instrukcí jsme bez potíží dorazili ke strážní budce u univerzitního parkoviště. To bylo asi tři čtvrtě na čtyři. Zaparkovali jsme víceméně ve stínu.
Přesně ve čtyři jsem vzhlédla a viděla jsem Castanedu jít směrem k nám. Měl na sobě modré džíny a rozepnuté tmavě krémové sako bez kapes. Vystoupila jsem z auta a šla ho přivítat. Po pozdravu a obvyklých zdvořilostech jsem se zeptala, zda mi umožní zapnout diktafon. Měla jsem ho v autě. Ne, raději ne, odpověděl a omluvně pokrčil rameny. Skočil si k sobě do auta pro poznámky, notesy a knihy a přenesl si je k nám.
Když bylo naše auto plné jeho věcí, nechali jsme ho řídit. Cestu znal dobře. Támhle, ukázal, je nádherný břeh řeky.
Castaneda hned na začátku stanovil, v jakém duchu bude konverzace probíhat a na jaká témata se budeme koncentrovat. Tehdy jsem zjistila, že všechny ty otázky, které jsem si tak pracně předem připravovala, ani nebudou potřeba. Jak jsem předpokládala, a jak vyznělo z telefonního hovoru s ním, Castaneda se mnou chtěl hovořit o projektu, jehož byl součástí, a o důležitosti jeho pátrání.
Mluvili jsme španělsky, tedy jazykem, který ovládá plynně. Ukázalo se, že má velký smysl pro humor a v umění konverzace je opravdovým mistrem. Rozhovor trval sedm hodin, které uběhly, aniž opadl náš entusiasmus nebo soustředění. Jak se cítil čím dál uvolněněji, začal používat více typických argentinských výrazů, aby nám všem přátelsky připomněl, že pocházíme z Argentiny.
Musím zmínit, že přestože mluví španělsky bezchybně, je znát, že jeho jazykem je angličtina. Nadbytečně užíval anglické výrazivo a slova, pro které máme i španělské ekvivalenty, ale ty nepoužil, přestože mohl. Angličtina také zaznívala ze stavby jeho vět.
Castaneda se celý večer snažil, aby konverzace nesklouzla do příliš intelektuální roviny. Přestože toho očividně hodně přečetl a je obeznámen s různými myšlenkovými proudy a směry, nikdy své učení s jinými historickými nebo soudobými učeními nesrovnával. Vyložil nám učení Toltéků v materiálních podobenstvích, což nám zabránilo interpretovat ho jakkoliv spekulativní cestou. Nejen, že byl Castaneda v tomto směru svému učení vždy věrný, ale byl také naprosto věrný cestě, po níž se vydal – nechtěl svou filozofii kontaminovat ničím, co by vůči ní přicházelo zvnějšku.
Krátce poté, co jsme se setkali, chtěl vědět, proč jsme ho vlastně chtěli poznat, proč jsme se o něho zajímali. O hrubých rysech mé chystané knihy s různými rozhovory už něco věděl. My jsme ho na oplátku ujistili, že považujeme za velice důležité jeho knihy, které tolik ovlivnily jak nás, tak mnoho dalších lidí. Projevili jsme tedy zájem, dozvědět se o jeho učení více. To už jsme autem dorazili ke břehu řeky, vystoupili a posadili se ve stínu stromů. „Don Juan mi dal všechno,“ začal Castaneda svoje vyprávění, „když jsem se s ním poprvé setkal, nezajímalo mě nic než antropologie, ale on mě změnil. Co se se mnou dělo po našem seznámení, to bych nikdy za nic nevyměnil!“
Don Juan jako by tam byl s námi. Kdykoliv ho Castaneda zmínil nebo vzpomenul, cítili jsme jeho přítomnost. Řekl nám, že se od Dona Juana dozvěděl, že je tu jedno dokonalé a intenzivní veškerenstvo, které je schopné dát mu v každém přítomném okamžiku vše. V každém okamžiku se rozdávat z posledního, to je jeho hlavní pravidlo, tvrdil. To, čím je Don Juan, to nelze vysvětlit, a jen zřídkakdy to někdo pochopí – jednoduše to je.
Ve své knize The Second Ring of Power (Druhý kruh síly) Castaneda popisuje jednu zvláštní vlastnost Dona Juana a Dona Genara, kterou ostatní nemají. Píše:
Nikdo jiný není ochoten propůjčit ostatním absolutní pozornost tak, jako to uměli Don Juan a Don Genaro.
Kniha The Second Ring of Power ve mně vyvolala mnoho otázek, byla to kniha nesmírně zajímavá, zejména po druhém přečtení, ale slýchala jsem na její adresu i nepříznivé komentáře. I já sama jsem měla určité dílčí pochybnosti. Snažila jsem se Castanedovi vysvětlit, že jsem si nejvíce užila jeho další knihu, Journey to Ixtlan (Cesta do Ixtlanu), ale nedokázala jsem říct proč. Castaneda mě vyslechl a pak mi odpověděl gestem, které zřejmě mělo znamenat: „A jak to mám udělat, abych uspokojil vkus všech?“ Navázala jsem a snažila se zjistit, proč se mi kniha tak líbila.
Možná jsem ji upřednostňovala kvůli lásce, kterou jsem z ní cítila. Všimla jsem si, že jak jsem to vyslovila, udělal Castaneda obličej. Slovo láska neměl rád. Možná mu ten termín připomínal romantickou lásku, sentimentalitu nebo slabost. Ve snaze vyjádřit své dojmy jsem trvala na tom, že závěrečná pasáž knihy Journey to Ixtlan je nesmírně silná – přímo kypí intenzivní silou a energií. To je ono, ano, s tím už souhlasil. Síla, to je to slovo.
O stejné knize jsem prohlásila, že na mě některé výjevy a pasáže působily až groteskně. Nedokázala jsem si je zdůvodnit. V tom se mnou Castaneda souhlasil. Ano, chování těch žen je nehorázné a groteskní, ale já jsem potřeboval šokovat, potřeboval jsem vizi proměnit v akci.
Bez protivníka nejsme nic, pokračoval. Protivník k lidskému druhu patří. Život je válka, boj. Mír je anomálie. O pacifismu hovořil jako o něčem nestvůrném, protože podle něho jsou lidé bytostmi spjatými s úspěchem a bojem.
Nemohla jsem si pomoct a musela mu oponovat – já sama pacifismus jako něco nestvůrného rozhodně nevnímám. Co takový Gándhí? Jak se díváte na Gándhího, například?
Gándhí? To nebyl pacifista, to byl jeden z největších bojovníků, který kdy existoval. A jaký bojovník!
Tehdy jsem pochopila, jakou zvláštní hodnotu Castaneda přikládá slovům. Pacifismus, o kterém hovořil, nemohl být pacifismem slabošským; pacifismem těch, kteří nemají odvahu stát se někým jiným a posléze i něco jiného konat, těch, kteří nedělají nic, protože nemají cíle nebo životní energii. V takovém druhu pacifismu se odráží čistě požitkářský a hédonistický životní postoj.
S mohutným gestem, které mohlo obsahovat veškerou společnost bez hodnot, vůle či energie, Castaneda pokračoval. „Všichni jako opilí nebo nadopovaní… požitkáři!“
Castaneda se těmito věcmi už dále nezabýval, a my to po něm ani nechtěli. Dříve jsem myslela, že část krásy a estetična bojovníka spočívá v oproštění se od lidské podstaty, ale nezvyklé Castanedovy poznámky mě mátly. Po malých krůčcích jsem se ale dozvídala, že bytí, bytosti spjaté s úspěchem a boj jsou jen první úrovní složitých vztahů. To je základní materiál, ve kterém se rozcházejí. Don Juan totiž ve svých knihách vždycky zdůrazňoval dobrý charakter člověka. Tehdy začíná učení a člověk se posouvá na další úroveň. Na druhou stranu nelze přejít, nepodaří se vám to bez ztráty vaší lidské podoby, vysvětloval Castaneda.
Pokračovala jsem v rozebírání dalších aspektů jeho knihy, které mi nebyly jasné – zeptala jsem se ho na pasáž, v níž píše o prázdných místech, která zůstávají v člověku kvůli prostému faktu, že zplodil nějaké potomky.
Ano, reagoval Castaneda, mezi lidmi, kteří mají a nemají děti, je rozdíl. Abyste mohli projí po špičkách kolem orla, musíte být celí, kompletní. Osoba, která v sobě má prázdná místa, neprojde.
Metaforu s orlem nám prý vysvětlí později. Prozatím ji nechám bez povšimnutí, protože jsme hovořili o něčem jiném a nechceme příliš odbíhat. Jak si tedy vysvětlujete postoj Dony Soledad, která má syna Pablita, a postoj la Gordy s jejími dcerami? Trvala jsem na tom, aby mi to pověděl. Že nám děti svým narozením seberou sílu a jiskru se mi zdálo do značné míry nepochopitelné.
Castaneda připustil, že v těchto věcech ještě nemá pevně ujednocený systém. Jednoznačně ale trval na rozdílech, které existují mezi lidmi, kteří děti mají a nemají.
Don Genero je blázen! Blázen! Don Juan je také blázen, ale v trochu jiném smyslu. Don Juan jde pomalu, ale zvládne ujít i velice dalekou cestu. Nakonec ji zvládnou ujít oba.

Já, stejně jako Don Juan, v sobě máme prázdná místa, takže musíme sledovat určitý specifický směr. Generové před sebou mají něco trochu jiného.

Generové mají zvláštní jiskru, kterou my nemáme. Jsou nervóznější a rychleji se pohybují… jsou velmi vrtkaví a nestálí, u ničeho dlouho nevydrží.
Lidé jako la Gorda a já sice máme děti, ale máme také jiné charakteristiky, které nám tu ztrátu nahradí. Člověk je takový usedlejší, a přestože je naše cesta klikatější a trnitější, dá se zvládnout. Obecně platí, že ti, co mají děti, se umějí postarat o jiné. To samozřejmě neznamená, že bezdětní by to nezvládli, ale je tu rozdíl…
Člověk v zásadě neví, co dělá, neuvědomuje si své činy a později za to platí. „Nevěděl jsem, co dělám,“ zvolal, čímž bezpochyby myslel svůj osobní život.
Když jsem se narodil, vzal jsem svému otci a své matce všechno. Byla to pro ně rána, a byl jsem to já, kdo je udeřil. To jim jsem měl vrátit jiskru, kterou jsem jim vzal. Teď si musím sám hledat náhradu za jiskru, kterou jsem ztratil kvůli svému vlastnímu potomstvu.
-pokračování-

(c)1985 Carlos Castaneda
(c)1985 Gracieda Corvolán
(c)2010 Translation: Jan Kovář ml.
Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/4974-rozhovor-s-carlosem-castanedou-pro-casopis-magical-blend-1/

Článek je součástí seriálu "Rozhovor s Carlosem Castanedou"